| |
#9272
pepa m
zapálil(a) svíčku
Petrušce.
Je mi tak moc líto na jakou cestu jsme se vydali. Když jsem tě poprvé po dlouhých sedmi měsících viděl a držel zase v náručí, srdíčko mi tak bušilo a já věřil, že opravdu na vše zapomeneme, že bude vše opravdu jiné, že se nám konečně splní náš sen. Věřil jsem, že vše co jsi mi z lásky šeptala a já tobě bude pravda a my konečně budeme moci spolu kráčet stejnou cestičkou lásky a života. Od té doby utekli čtyři měsíce Miláčku, vše je jinak a my zase jen pláčeme. Ani jeden z nás nedokázal za tu dobu splnit co slíbil. Jak je to možné? Já tomu věřil! Zrodilo se ve mně něco krásného, co chtělo bojovat se vším a pro vše po čem jsme toužili. Ale nic z toho se nestalo. Místo toho jsme se ubíjeli navzájem :,,-( Nechápu to Miláčku. Tolik bych s tebou chtěl žít, ale nevím jak. Nikdo mi nepodal ruku tak silnou aby mne udržela nad vši tou bolestí a zase jsem se v ní neutopil. Vím, že ty to cítíš asi stejně. Nevím co to s námi je. Toužíme po lásce, ale přitom si jen ubližujeme. Tolik mne z toh bolí srdíčko. Tolik mne bolí ztracené naděje a láska která v něm vyrostla.
Hoří už 17 let, 44 dní, 3 hodiny a 14 minut.
|
|
